Jak z toho ven? (

Zdravím děvčata,

obracím se na Vás a prosím o radu, před cca rokem jsem řekla své "ano" současnému partnerovi, ... od první chvíle, co jsme se poznali jsem tak nějak vnitřně cítila, že pokud ne ON, tenhle kluk, pak už žáden pro mne nemůže být tím pravým, ... Byl to tak intenzivní pocit, tak hluboká láska hned od prvního okamžiku, až nevím, jaká slova použít, abych Vám to dokonaleji přiblížila, ... Vím, že to bylo vzájemné, dnes jsme spolu něco málo přes tři roky a já cítím už delší dobu, docela pravděpodobně to začalo ještě před svatbou, že je něco mezi námi naprosto špatně, ... jsou dny, kdy i dnes samou láskou k němu šílím, ale také jsou dny, kdy přemýšlím, zda by nebylo lepší to na tomto světě dobrovolně ukončit, ... jsem naprosto rozervaná, cítím se strašně osaměle, vnbitřní prázdnota mi pomalu zatemňuje mozek, ... Asi tuším, z čeho to pramení, určitě ještě napíšu další podrobnosti, jen když se některé z Vás zapojí do diskuze, díky Vám

problém je v tom, že již v začátcích našeho, tehdy ještě dokonalého, vztahu jsem úplnou náhodou odhalila jeho dobře míněné lži, ... jeho bývalá nám ve vztahu dělala hotové peklo, minulý měsíc mu opět psala sms, jak hrozně jí chybí a to ví, že je dneska již ženatý a jsou to už takřka 4 roky, co jsou od sebe, ... nepřišlo mi to nikdy normální, jen jsem na něj byla moc hodná, snad to bylo zapříčiněno těmi růžovými brýlemi, co já vím, ale nedala jsem mu to nikdy patřičně sežrat, tu jeho nečinnost, vždycky nad tím jen mávnul rukou a neřešil to ..., zatímco já měla pocit, že vyletím vzteky a zklamáním z jeho chování, z kůže, ... Mám prostě pocit, že se za nne nidky nepostaví, vždycky staví pomyslné bariéry okolo sebe, když se mu snažím říci, co mě trápí, co se mi nelíbí ap., stále se jen ohrazuje, nikdy neuzná, byť sebemnší, podíl své viny, ... :/

a přesně tohle cítím teď já, ... mám zkrátka pocit, že láska, která měla hory přenášela se absolutně vypařila, je zcela pryč, ... je to jen rok od svatby a nikdy, opakuji nikdy, jsem nechtěla skončit v nelichotivých statistikách, co se rozvodovosti týče, vždy jsem si myslela, že mě tohleto obejde, jinak bych ten krok s neúplnou jistotou v sebe, v jeho, v nás, nikdy neudělala a teď se den co den trápím, chodím jako tělo bez duše, ... nedokážu s ním už ani spát, ... musela bych to provozovat se sebezapřením s tím, jaká křivda ve mě teď vzrůstá, ... uff, je to zvláštní pocit, cítím, že ho vroucně miluji i nenávidím ...

snažím se s ním pokaždé, kdy to jen jde navázat "vážnější rozmluvu", ale nějak na to nikdy nechce přistoupit, bagatelizuje to slovy" "nebuď přecitlivělá, hysterická, zbytečně přeháníš, ale tak to přeci není" ... a JÁ? ... už prostě nemůžu, vím, že kdybych to utnula, nenáviděla bych se, nemohu to ani udělat okolí, ... rodičům, kteří nám z části financovali svatbu a vůbec, považují svého zetě za dokonalého, ... :/

vůbec, kdy došlo k tomu zlomu, ale mám pocit, že sdílím a 4 stěny bytu život s cizincem, ..., ten muž,. kterého jsem tak bláznivě milovala, je najednou jakoby nedostupný, ... pro mě neustálé OBSAZENO ...

věř mi, že o tohleto jsem se pokoušela snad 1000x, ale jak jsem psala výš, jakoby neslyšel, byl za sklem, kam nemám přístup, nepustí mě k sobě, ... a pokud už si pro mne tu chvíli najde, výčitky padají jen na mou hlavu, nedokonala, nesnsitelná a hrozná jsem jenom já, vždyť on je jenom obětí mých výmyslů, tak na ně musí nějak reagovat, ...to jsou jeho argumenty, jsem prý naprosto paranoidní, ...

VÁŽNĚ UŽ NEVÍM, CO JE PRAVDA, ... tak mě zblbnul a těmi svými řečmi neustále ponižuje, shazuje, nedá mi možnost mu cokoli objasnit, ... a to nekřičím, nedělám scény, ...

vždy't takovou mě musí vnímat den co den, kolikrát mě viděl v depresi, slzet, ... a přehlížel to, jen proto, aby na to náhodou nemusel nějak reagovat a potom večer v posteli předstírá, že je vše v naprostém pořádku a navíc má tu drzost se lísat, tulit a požadovat kompenzaci v podobě fyzické lásky, ... buď na něj v takovém případě zavrčím, že přehlíží moje city a jak si může myslet, že mám na něco takového myšlenky, nebo rezignuju a podvolím, protože vím, že mi nikdy naslouchat nebude ... a vlastně s tím, jak mu na mne přestalo záležet do této situace přibyla ještě další komplikace, jeden kamarád, který, aniž by ode mně cokoli očekával, je přesně tím lékem na mou srdeční bolest, kterou potřebuju, rozumím mi dokonale, ... a mě se začínají v jeho přítomnosti podlamovat kolena ...

nééé, nic takového, právě, že v ostatních aspektech života se mi teď začalo dařit mnohem lépe, ... během našeho vztahu jsem jednou potratila, což mě tehdy hrozně hezky podpořil, proto nechápu, kam zmizela ta jeho skvělá, citlivá stránka člověka, opravdu mi teď příjde vyloženě necitelný, ... :/